Erasmus pro introverty?

5.10.17

Už je tomu nyní rok, co jsem odletěla na Krétu a přidala se tak k cca 30 kolegům z celé Evropy, kteří se - stejně jako já - rozhodli stát se na půl roku erasmákem. Tedy - rozhodli... Já jsem se rozhoupávala dost dlouho, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli do toho mám jít a jestli se na to vůbec hodím. Vždyť je celý erasmus vysoce společenskou záležitostí a bez opuštění vlastní bezpečné bublinky to nejde... 

Pojďme si tedy nyní povědět, jaké to je, když se introvert vydá do světa. 


Víte, jsem odmalička dosti introvertní bytostí. Nejraději si někde v koutku u okna čtu, courám po lese, fotím si kytky a houby, a večer píšu, edituju, nebo koukám na film. K lidem mě to obecně moc netáhne, necítím se dobře ani když někdo na kolejích přijde do společný kuchyňky. Když mám něco říkat před obecenstvem, vyschne mi v krku a nemůžu se vymáčknout... 

...dobře, ale není to se mnou zas úplně tragický. Nejsem absolutně nespolečenská: představte si, že mám dokonce skvělou bandu kamarádů, se kterými se nebojím jezdit po výletech a vyvádět koniny. Nikdo mě ale nenutí, abych se něčeho účastnila, dělala něco, co nechci a podobně. No a já se bála, že erasmus mě nažene do spousty situací, ve kterých se nechci ani omylem ocitnout, a že budu muset vyvíjet velké množství společenské aktivity s lidmi, které nebudu vůbec znát. 



Takže: jak je možné, že jsem se nezbláznila a erasmus si dokonce užila? 

Jak už jsem pravila, nebylo jednoduché rozhodnout se vyjet. Od kamarádů, kteří už podobnou akci absolvovali, jsem vypozorovala opakující se slova jako: "Bylo to perfektní, poznal jsem spoustu lídí, dělal plno nových věcí, viděl mnoho nových míst, propařil většinu nocí... Určitě musíš jet, nenech si to ujít!" Párty. Lidi. Brrrr. OK, co mě nezabije, to mě posílí (a nebo mě to psychicky zničí), řekla jsem si, a odkývla účast. 


Jak se blížil den odjezdu, střídaly se tu dvě Jíti. První se moc těšila na dlouhý výlet, nová místa, moře a dobrý jídlo, a ta druhá chtěla cestu zrušit a bylo jí zle. Jedna z věcí, která jí v tom zabránila, byla "moudrá slova" jistého kamaráda, který pravil:

Erasmus si uděláš podle sebe. Můžeš pařit každou noc, najít si spoustu kamarádů, cestovat každej víkend a tvářit se, že socializování je hlavním důvodem, proč jsi jela. Ale nemusíš. Můžeš chodit na přednášky, dělat si úkoly a svoje vlastní věci, občas prohodit pár vět s ostatníma ve škole nebo v menze, objevovat město, fotit a vůbec dělat všecko sama, jak se ti to líbí. Nemusíš chodit na párty a vidět se s ostatníma, když se ti nebude chtět. Změnit to můžeš vždycky. 

Slovo "nemusíš" jsou docela fajn, nemyslíte? Pro mě znamená možnost volby, rozhodnutí. Jak mě pak může někdo k něčemu nutit, když se můžu rozhodnout?

Moře bylo občas bouřlivé - hlavně v zimě:

Brzo jsem zjistila, jak jsou ona "moudrá slova" pravdivá. Na erasmu můžete dělat vše, co máte rádi nebo chcete, bez toho, aby vám někdo říkal: "Teďka musíš jít na tuhle akci, protože tam jdou všichni a budou tam až do rána." Kdepak. Jedinou vaší povinností je mít v pořádku papíry a úplně nepokašlat školu. 

Když se mě tedy sem tam někdo zeptal, jestli se přidám na oběd/veču/procházku/kafe/cokoli, vždycky jsem se mohla přidat a nebo odpovědět, že třeba příště, protože mám už jiné plány. A ono to fungovalo a bylo to v pořádku, nikdo mě za preferenci introvertních aktivit neodsuzoval. A naopak, pokud jsem se rozhodla přidat, bývalo to dost milé, popovídali jsme si, zasmáli se a vlastně jsem se necítila vůbec tak trapně, jako jsem se bála, že budu. :) 

Vchod na TEI of Crete:

A co se týče mluvení - když se vyhlásilo, že na sítích budeme každý týden za sebe přednášet ostatním vybrané téma, bylo mi poněkud nevolno. Nicméně na tuto zkušenost pohlížím jako na jednu z nejpřínosnějších. Naučila mě totiž hovořit spatra a navíc v angličtině, před celkem příjemným počtem 5 lidí, což je na začátek tak akorát. :D

Co bylo tedy nakonec nejhorší na celém erasmu? První den, kdy jsem odjela z Brna a nechala v něm kamarády a svou nejdražší polovičku. Stýskalo se mi, bylo mi bez nich všech smutno. Ale často jsme si volali přes skype, někdy třeba i z hospody, a tak jsem s většinou udržovala občasný kontakt. Někteří se za mnou dokonce naživo přijeli podívat, a to bylo na tom všem asi to nejlepší. :)

S kamarády jsme se podívali např. do Rethymna:

Co bych poradila budoucímu možná-erasmákovi, který neví, jestli je to pro něj to pravé ořechové? Jeď. Ale nemusíš, je to na tobě. Pokud ovšem alespoň trochu rád cestuješ, pak je velká šance, že si výjezd užiješ, protože neokoukaných míst bude kolem spousta a všecky se dají prolízat bezpečně o samotě, když nebudeš mít náladu na společnost. A pořád tu je škola - přednášky, úkoly - na kterou se dá vymluvit, když přijde introvertní chvilka. Ale i když budeš na erasmu chtít být o samotě, a to rozhodně jde, naučíš se i tak spoustu věcí - třeba základy místního jazyka, ochutnáš místní jídlo, najdeš hezká místečka... A to je fajn, ne? :)

Přístav v Heraklionu. Sem jsem chodila nejradši :)

Tož toliko k dalšímu tématu, kterým doplňuji své vyprávění o půl roce stráveném na Krétě. Je něco, co by vás o erasmu zajímalo? Plánuju ještě vydat článek s takovým stručným průvodcem po Heraklionu, s fotkami, a možná o erasmu jako takovém - vyřizování, papíry atd. Kdyby vás napadlo, co by mohlo být zmíněno, napište do komentářů.

Vaše Jíťa :)

Výhled od kolejí na pohoří Ida: 



Mohlo by vás zaujmout...

3 komentářů

  1. Na Erasmus během vysoké taky možná pojedu, jsem introvert a umím si přesně představit tvé pocity :D Mně nevadí být mezi lidmi, ale občas potřebuji zkrátka vypnout a jít se třeba sama projít. Problém ale je, že tady v Česku mě většinou lidi hned odsoudí, jak jsem nepřátelská a nespolečenská a později se se mnou bavit vůbec nechtějí jen proto, že jsem se k nim třeba někdy nepřidala a nebo nebyla tak hlučná a výrazná jako oni. Je fajn, že jsi na Krétě potkala lidi, kterým nevadilo, když jsi se občas vydala jinou cestou :)

    LENN

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem pořád myslela, že Erasmus je nějaký tvůj soukromý název. Každopádně se mi líbí ta myšlenka, která zaujala i tebe - že nic z toho nemusíš (mimo základní úlohy, a to udělat zkoušky). Vlastně jsem celý život byla drezírovaná v tom, co musím a až teď, prakticky v půlce života, se učím, že vlastně nemusím téměř nic. Až na pár základních věcí a pravidel, pravda :D
    Vidíš, trochu ses toho bála a nakonec jsi tím získala. Nejen nové přátele, ale i zkušenosti, osvědčení starých přátel, utužení vztahu, vlastní osobní rozvoj, ochutnávky jiné země, objevování krás a zajímavostí, a taky odstup od vlastních starostí, které byly určitě jiné doma, a jiné ve světě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak vlastní název, Erasmus+ je oficiální název tohohle programu :)

      Souhlasím, povedlo se mi po několika letech konečně trochu vypnout a soustředit se jen a jen na sebe, na svoje zájmy, potřeby, bez toho, abych čas dělila mezi mě, kamarády a cokoli dalšího. A byla to zkušenost k nezaplacení! :)

      Vymazat